Historie hotelu

V dnešní budově hotelu se v roce 1787 narodil známý filozof, kazatel a také homeopat Johann Emanuel Veith. Dům, ve kterém dnes svoje služby nabízí náš hotel, je se jménem tohoto myslitele nerozlučně spjat…

Životopisné informace o J.E. Veithovi
Zpracováno podle hesel zveřejněných v internetových verzích Biografickobibliografického církevního lexikonu (Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon), Katolické encyklopedie (Catholic Encyclopedia) a Židovské encyklopedie (Jewish Encyclopedia)

Johann Emanuel Veith

Narozen v Chodové Plané dne 10. července 1787 (jak uvádí Catholic Encyclopedia, Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon či Lexikon für Theologie und Kirche) nebo 1788 (jak uvádí Riegrův slovník naučný či Ottův slovník naučný), zemřel ve Vídni dne 6. listopadu 1876.

Johann Emanuel Veith pocházel z pobožné židovské rodiny a otec mu určil dráhu rabína. Proto se od mala učil hebrejštině, kterou pak ovládal stejně výborně jako francouzštinu. Již v dětském věku ho nadchla díla Voltairova a Goethova, která ho do jisté míry odcizila rodinnému prostředí. V 16 letech napsal svou první báseň. V Praze navštěvoval gymnázium a v letech 1803 až 1806 studoval na pražské univerzitě filozofii, m.j. i u Bernarda Bolzana. V té době se seznámil s Antonem Güntherem (katolický teolog, 1783 v Lindavě u České Lípy – 1863 ve Vídni), se kterým se pak přátelil po celý život, a rovněž spolupracoval s literárním časopisem „Libussa“, který vydával spisovatel Josef Georg Meinert. Roku 1807 zahájil studium medicíny, načež se postupně stal asistentem, profesorem, zastupujícím ředitelem (r.1816) a r.1819 ředitelem Veterinárního ústavu ve Vídni. Od r.1812 publikoval četná botanická, lékařská a zvěrolékařská díla. V nich se mimo jiné zabýval využitím léčivých bylin v německé medicíně a veterinární praxi. Nadále se věnoval i literatuře – vydával básně i romány a psal texty k operám a činohrám. Roku 1814 byla ve vídeňském Divadle nad Vídeňskou uvedena jeho aktovka „Návrat císařův“. Hrál na housle a bez talentu nebyl ani v kreslení.

Roku 1816 přestoupil na křesťanskou víru a nechal se pokřtít. V té době poznal přední osobnosti vídeňské katolické obnovy – Friedricha Zachariase Wernera a generálního vikáře redemptoristů, Klemente Mariu Hofbauera, jehož pak také léčil. V r.1817 zahájil studium teologie. Na Hofbauerův popud založil spolu s Antonem Passym literárně náboženský časopis „Oelzweige“ (1819 – 1823), kde publikoval četné příspěvky ve svém svérázném bizarně humoristickém stylu. Dne 26. srpna 1821 byl vysvěcen na kněze a o měsíc později se stal redemptoristou vídeňského kostela Maria Stiegen (Panna Marie Na nábřeží). R.1824 byl také poradcem nového generálního vikáře, pátera Josepha Passerata. Působil jako kazatel a lidový misionář ve Vídni a ve Štýrsku, přičemž byl zároveň činný jako homeopatický lékař.

Roku 1830 opustil redemptoristickou kongregaci (16.dubna zproštěn slibu). Důvodem tohoto kroku byla podle starších autorů (Loewe, Innerkofler, Reusch) neslučitelnost jeho všestranných zájmů s řádovými předpisy. Mladší autoři (Winter, Hops) hledají příčinu spíše ve vývoji rakouských redemptoristů. Ti prý pod vedením Hofbauerova nástupce, pátera Passerata, ztratili duchovní šíři, kterou u nich nacházeli Veith a jeho přítel Günther. Veithovým ideálem byl řád, kde „vládne čilá výměna idejí a nikoliv zcela slepá poslušnost“. Roku 1831 se stal kazatelem svatoštěpánského dómu ve Vídni a podle svědectví kardinála Diepenbrocka byl nejvýznamnějším rakouským kazatelem, kterému se dostávalo uznání i od protestantů. Oblibě se těšil i mezi učenci, literáty, umělci a studenty. Jako kazatel nepůsobil ani tak způsobem mluvy, jako spíše obsahem svých přednášek, které doprovázel příklady ze života i anekdotami – často sarkastickými. Jeho hlavním heslem bylo: „Evangelium se musí kázat nově“. Když roku 1831 zuřila cholera, nejenže pronesl legendární „Kázání o choleře“, ale také poskytoval vynikající lékařskou pomoc. Získaných zkušeností pak využil v pojednání o léčbě cholery a její předcházení. Roku 1840 podepsal provolání padesáti osmi konvertitů, kteří ostře protestovali proti přetrvávajícím tvrzením, že Židé při svých tajných náboženských rituálech používají krev křesťanů.

Veith byl všeobecně uznáván pro své rozsáhlé vědomosti i dobrosrdečnou povahu, zároveň byl však vnímán jako nepraktický génius. Odmítl nabídky působit na mnichovské univerzitě (1834) a ve freiburské kapitule (1846) a stal se nejvýznamnějším šiřitelem Günterovy „křesťanské filozofie“ a duchovní autoritou jeho školy. S Güntherem a Laurenzem Grifem patřil k okruhu přátel kardinála Schwarzenberga, který ho jmenoval čestným kanovníkem salcburským a pražským. S Antonem Güntherem vydával v letech 1849 – 1852 filozofický zápisník „Lydia“, který byl zaměřen proti hegelianismu. Během revoluce roku 1848 spolu s přáteli z Güntherova okruhu a ze zámožných židovsko-křesťanských kruhů založil dne 15. května Vídeňský katolický spolek, který usiloval o svobodu církve vůči státu i o větší svobody uvnitř církve. Jako organizátor a řečník spolku vystupoval proti „jezuitskému“ principu slepé poslušnosti a pro nižší klérus a laiky požadoval právo spolurozhodování. V roce 1848 vydával časopis „Aufwärts“ s podtitulem „Lidový list pro víru, svobodu a mravy“. Jeho podněty však nenašly odezvu u vídeňského arcibiskupa Vincence Eduarda Mildeho a jeho nástupce Otomara von Rauschera, kteří vyvíjeli snahy dostat Katolický spolek pod církevní kontrolu a přeměnit jej ve zbožné bratrstvo. Veith spolu s většinou zakladatelů proto ze spolku vystoupil a na pozvání svého přítele kardinála Schwarzenberga přesídlil do Prahy, kde pak pobýval v letech 1850 – 1855. I tam působil jako kazatel a vedl duchovní cvičení kněží. V té době se zaobíral myšlenkou založení řádu, který by se věnoval výuce víry založené na principech Güntherovy křesťanské filozofie.

Již dlouhou dobu trpěl dnou a v roce 1855 ho postihla závažná porucha sluchu, která vedla skoro k úplné hluchotě. Vrátil se do Vídně a snažil se obhajovat odsuzované dílo svého přítele Günthera. Krátce po Güntherově smrti roku 1863 Veith oslepl. S pomocí obětavých žen pracoval až do smrti jako autor náboženských úvah a pojednání. Mimo jiné kriticky vystupoval proti dogmatu o papežově neomylnosti. Jím prosazovaný vědecký přístup neměl v katolicismu příliš prostoru, ale přesto odmítl nabídku postavit se do čela rakouských starokatolíků, u kterých našli útočiště někteří z jeho přátel. Veith, kterému už dříve byly propůjčeny čestné doktoráty teologie na univerzitách v Praze a ve Vídni , obdržel roku 1871 k 50. výročí zahájení kněžské činnosti čestné občanství města Vídně, vídeňskou církevní vrchností však byl ignorován. Redemptoristická kongregace se sním opět sblížila v souvislosti s přípravami na blahořečení Klemente Hofbauera. Veith zemřel dne 6. listopadu 1876 a za velké účasti obyvatelstva byl pohřben vedle Antona Günthera. Společný hrob Veitha, Günthera a Greifa se dnes nachází ve Waldmüllerově parku, bývalém Matzleinsdorfském hřbitově ve Vídni.

Pozn.: Součástí hesla v encyklopedii „Biographisch-bibliographisches Kirchenlexikon“ je i přehled Veithových děl a chronologický soupis publikací pojednávajících o jeho životě a díle.

 
 

Rychlá rezervace